Ve svém výzkumu se zabývám teatralitou středověku a současné scénografie, kterou vnímám jako svébytnou transdisciplinární praxi výtvarného ztvárňování performativních prostorů. Takto definovanou scénografii pak přeneseně chápu i jako každodenní realitu, ve které je působení každého z nás performativním aktem, vážícím se k méně i více pevně nastaveným (společenským) rolím, prostorům a celkovým vzorcům působení ve společnosti v tom nejširším smyslu. Při zkoumaní teatrality středověku je to především skutečnost, že středověké umění bylo zprostředkováváno nejrůznějšími druhy “oživování“, které stojí na počátku mého výzkumu. Konkrétně se soustředím na žánr liturgického divadla, během jehož produkce dostával veškerý vizuální program daného interiéru/ exteriéru nové funkce, role, významy.

Zaměření výzkumu a metody

Výzkum problematiky recepce středověkého umění vychází z různých přístupů k performativitě formulovaných zahraničními i českými badateli: Richard D. McCall (Do This: Liturgy as Performance), Ivan Foletti (Introduction. Performativity and Construction of the City: an Archetypal Question?), Eric Palazzo (Liturgie et société au Moyen Age; L’invention chrétienne des cinq sens dans la liturgie et l’art au Moyen Âge), Herbert L. Kessner (Seeing Medieval Art; Spiritual Seeing: Picturing God's Invisibility In Medieval Art), Bissera Pentcheva (The Sensual Icon; Hagia Sophia: Sound, Space and Spirit in Byzantium). Obecně řečeno utváří metodologický střed jejich bádání především fenomenologie, nauka o rituálech a smyslech, ve spojení s nástroji kognitivních věd.

Současná scénografická tvorba (jak je definována výše) se rozšířila v rámci toho, co vše do ní zahrnujeme a odchýlila se tak od pevného spojení s divadelním artefaktem. Jelikož zde nezřídka chybí jasné ohraničení toho, co je jeviště a co hlediště – tedy i procesu vnímání a „překládání“ viděné skutečnosti, dochází k němu takřka konstantně. Toto „odhmotnění“ scénografie můžeme vnímat jako jisté upozorňování na scénografické prostředky každodenního života, jež nás obklopují, aniž by nutně musely mít hmotnou, například architektonickou formu. Nástroji k analýze takto nastavené scénografie je tak zaměření se na její procesualitu a performativní charakter (Barbora Příhodová: Towards the Performative: A Few Comments on Prague Quadrennial and its History; Costume and the Performing Body), vztah k divákovi (Joslin McKinney: Audiencing Scenography; The Nature of Scenographic Communication: artist, audience and the operation of scenography), teatrální prvky samotných instalací (Anne Ring Petersen: Realism, theatricality, ritual – On aspects of the aesthetics of the installation; Installation Art: Between Image and Stage) či ono specifické „odhmotnění“ (Arnold Aronson: Exhibiting Scenography: The Loss of the Artifact; The Dematerialization of the Stage) a „překládání“ do veřejného prostoru (Thea Brejzek: Scenography or: Making Space; Guy Gutman: Intesection: Performance at Street Level).

Zapojení do mezinárodního výzkumu

V rámci výzkumu středověkého umění jsem absolvovala čtyř-měsíční mezinárodní projekt Stěhovaví historici umění (Migrating Art Historians), který proběhl ve skupině 12 studentů pod vedením doc. Ivana Folettiho na jaře 2017. Pěší poutí z Lausanne ve Švýcarsku do normandského Mont-Saint-Michel, bylo cílem a hlavní myšlenkou projektu společně hledat nový pohled na středověké umění poutních cest skrze osobní setkání a vlastní tělesnou zkušenost - zpomalení pohybu. Třítýdenní pochodové bloky střídaly stejně dlouhé pobyty v klášterním prostředí (Conques, Saint-Benoît-sur-Loire a Ardevon), kde probíhal vždy mezinárodní týdenní workshop a symposium. Vlastní téma výzkumu: sbírka liturgických her z 12. století The Fleury Playbook z kláštera Saint-Benoît-sur-Loire.